ZŠ Krouna - Paní Milada Hubená z Krouny nabídla škole a jejím prostřednictvím široké veřejnosti text deníku svého příbuzného pana Josefa Musila popisující osudy našich legionářů za 1. světové války. Jako připomínku 100. výročí vypuknutí této války jej budeme na pokračování (přibližně 2x týdně) publikovat. Věřím, že to bude pro všechny velmi zajímavé čtení. Paní Miladě Hubené a jejím synům za poskytnutí textu děkuji.
Mgr. Kyncl Josef
Josef Musil se narodil 4. července 1891 ve Valdorfu u Německého (nyní Podlesí u Sněžného) v rodině rolníka a běliče plátna. Vystudoval učitelský ústav v Čáslavi, před válkou učil ve školách na Novoměstsku, po návratu z legií také. Asi v roce 1935 se s manželkou přestěhovali do Německého Brodu (dnes Havlíčkův Brod), kde si zakoupili dům s velkou zahradou, na které velmi rád pracoval. V Havlíčkově Brodě učil na chlapecké škole do 1. září 1939. V ten den byl zatčen a odvezen do Buchenwaldu. Vrátil se v červnu 1945. Opět začal učit, znovu se věnoval práci v Sokole, ale po únoru 1948 se věnoval jen svým knihám a zahradě. Až do vysokého věku navštěvoval shromáždění církve českobratrské evangelické, kde doprovázel zpěv hraním na harmonium. Zemřel náhle v březnu 1981 v nedožitých devadesáti letech. Je podivuhodné, že tyto vzpomínky, ke kterým měl zachovalé podklady, napsal na stroji ve svých osmdesáti letech.
Milada Hubená
Pokračování z 3. části
Stále jsme pracovali na trati. Vyměňovali jsme pražce nebo kolejnice, za plného provozu na této Nikolajevské trati z Moskvy do Petrohradu. Práce je těžká, ale nejsme honěni starým vedoucím železničářem. Denně dostáváme padesát kopějek na stravu. Všichni bydlíme v jedné světnici železničního domku, v druhé žije rodina traťmistra. M. Minařík pro nás nakupuje a vaří, když jsme v práci. Ráno jíme chléb s čajem, v poledne bramborovou nebo hrachovou polévku, večer zase, nebo brambory a čaj. V neděli vaří bramborové knedlíky. Někdy se koupí mléko, na víc společná pokladna nestačí. Musí zbýt několik kopějek na mýdlo a tabák. Stýská se nám po cukru, ale není. Jednou jsme si zlepšili stravu, když jsme se zmocnili prasete, vypadlého z vlaku. Ovšem, museli jsme se podělit s traťmistrem, u kterého jsme byli. Mohli jsme si přilepšit masem potulných psů a četných zajíců, jež jsou považováni rovněž za nečisté, ale báli jsme se budit ošklivost u zdejších obyvatel. Ani holuby jsme nesměli chytat, neboť jsou posvátní.
Při změně adresy posílám znovu do Kieva přihlášku do českého vojska a se mnou Bobek, Marek, Laštuvka, Málek, Sekanec a Minařík, tedy téměř polovina. Z Kieva potvrzují přihlášku, ale zatím je nábor zastaven, včas nám napíší.
Četli jsme "Ruskoe slovo", "Čechoslovák" z Petrohradu a "Čechoslovan" z Kieva. V těch byly adresy četných krajanů, buď ze zajateckých táborů nebo z vojska, s mnohými jsem navázal písemný styk. Sháněl jsem ruské knihy na čtení. V blízké vsi žijí rodiče s dcerou. Jejich svobodný syn je na vojně. Seznámil jsem se s nimi a půjčují mi knížky a časopisy. Obývají čistý domek a po stole nelezou "tarakáni – rusáci", jako v jiných domech a mají dokonce šicí stroj, poháněný místo šlapáním kličkou.
V prázdné dny jsme si prali a sháněli příležitostnou práci, abychom si přivydělali. Třeba čtyři svážíme z vagonu obchodníkovi pytle mouky a vyděláme tak za den po dva a půl rublech. Čím více se blížila zima, tím byla práce obtížnější při nedostatečném oblečení za plískanic a mrazu.
Měl jsem četné klienty, kteří přicházeli večer a sháněli Josifa, aby jim přečetl dopisy od syna nebo muže z fronty, či ze zajetí. Byly všecky stejné, asi tohoto znění: Ivan Ivanovič líbá a pozdravuje svoji ženu Marii Petrovnu, Ivan Ivanovič líbá a pozdravuje otce Ivana Lvoviče, Ivan Ivanovič líbá a pozdravuje svoji matku Jelizabetu Andrejevnu atd. Tak byl naplněn celý dopis. Stejné dopisy mi diktovali od sebe. Obvykle mi zaplatili. Zaplať Pánbůh, někdy vajíčkem, pozváním na čaj. Měli to lacinější, než za slepici u popa.
Už všichni věděli, že nejsme obyčejní Austrijci, ale jacísi Češi. Říkali: Jsou ti Čechové divný národ. Nemodlí se před ikonami, neradi kaši a umí číst a psát! V době půstu jsme lacino nakoupili mléko, slaninu, vejce, jež v té době nesmějí pravoslavní lidé požívat.
22. prosince jsme se loučili se stanicí, kde jsme si zvykli, a odvezli nás o třicet kilometrů blíže k Petrohradu do Malé Višery, kde jsme byli prodáni do otroctví dřevařské firmě, která prodávala dřevo do Petrohradu. Toto město jsem několikrát navštívil po nedělích. Bylo tu mnoho krajanů a různých podniků. Jezdíval jsem osobním vlakem v rakouské uniformě na plošině bez dokladů a jízdenky, nikdo mě nekontroloval a nevyhodil.
V kanceláři podniku bylo zaměstnáno několik Čechů zajatců, mezi nimi kolega Němec, s nímž jsem se později setkal v legiích. Nemohli nám hned pomoci, ale slíbili, že nás časem vysvobodí od těžké práce, což také splnili.
Zatím jsme se museli ubytovat ve velké dřevěné budově v lese, zřízené pro několik set dřevařů – zajatců. Tady nás střežilo několik kozáků, kteří buď leželi, nebo se bavili v blízké vesnici. Na pracoviště s námi nechodili, nebylo zapotřebí, hlídaly nás smečky vlků a medvědi. Kdyby se byl někdo vzdálil, útěk by nepřežil. Kozáci si nás nevšímali, jen když se opili, bili nahajkami hlava – nehlava. Dostávali jsme mazlavý černý chléb s neslazeným čajem, po práci vždy hrachovou polévku. Jenže nebyla poživatelná. Vařili ji ze zkaženého hrachu a na misce plavala několik milimetrů tlustá vrstva broučků. Ti se nedali odstranit. Proto se každý snažil pracovat, aby si vydělal na zakoupení potravin ve vsi.
Je tu už blízko k polárnímu kruhu, dny jsou krátké. Dosti pozdě a přece za tmy vycházíme při čtyřiceti stupňové zimě, navlečeni vším možným, i pytli a spěcháme v zástupu. První střídavě prošlapují závěje. Cesta na pracoviště trvá dobrou hodinu. Každé dvojici je určen úsek. Vrháme se na podřezávání stromů, rychle osekáváme větve a řežeme polena až se potíme, potom snášíme a vyrovnáváme v hranice, tj. osminu sáhu, asi náš jeden metr. Za každý metr dostaneme dvacet kopějek, denní norma je tři metry, která dvojice je nedokáže, nedostane plat a bude živa hrachovou polévkou s broučky. S velkou námahou zdoláváme s kolegou normu za krátkou dobu krátkého dne. Už se píská, svolávají nás k návratu, každý pospíchá do zástupu, nemá chuť tu zmrznout, nebo se dát roztrhat vlky.
Ovšem některé silné a zkušené dvojice dokázaly narubat více metrů. Dvě dvojice Chorvatů si našetřily za zimu několik set rublů. Náhle jedna dvojice zmizela. Až na jaře nalezeny jejich ožrané kosti, lebky byly rozpolceny sekyrami. U zbylých dvou krajanů nalezeno větší množství peněz, které nemohli vydělat, a tak byli obviněni z loupežné vraždy.
Poměry změnily zajatce v šelmy. Na pracovišti řídil práci civil, zlý Lotyš, zamračený, vzteklý. Sestavoval seznamy k výplatě, snad šidil. Zajatci na něho uchystali atentát, chtěli ho zabít padajícím stromem. Vyvázl z nástrahy, ale značně se změnil. Uvědomil si, že je sám uprostřed dravců.
Ve vsi nám vyprávěli o vlcích. V létě jsou plaší, ale v zimě ve smečkách vpadají i do vsi. Jsou odvážní a lstiví až nepochopitelně, takže jsou pokládáni za čerty. Jednou se dostali doškovou střechou do chlíva. Roztrhali všechen dobytek a touže cestou utekli. Jen jalovici, která byla uvázaná pod otvorem ve střeše neublížili, aby po ní mohli vyskočit na střechu.
Železničář, kontrolující trať, byl napaden smečkou. Našel spásu – úkryt pod vyvráceným stromem. Tam se ubránil klíčem na kolejnicové šrouby. Když vlci poznali, že ho nedostanou, snažili se ho pomočit a potom odtáhli. Po delší době železničář vylezl a pospíchal do vsi. Všichni psi ze vsi se sběhli a cítíce z něho vlčinu, byli by ho roztrhali. Jen stěží jim v tom vesničané zabránili.
Před spaním míváme velké hádky s českými "rakušáky", kteří nám spílají,že jsme se přihlásili do legií. Zvlášť jeden cihlář nás proklíná, že jsme zradili císaře pána. Vyhýbáme se těmto otrokům, debata je nemožná. Také Češi! Ujalo se o nich pojmenování "Švejci". Hašek později toto pojmenování převzal, ale dal mu jiný smysl.
16. ledna 1917. Nastala pro mne a kolegu slíbená změna k lepšímu. Byli jsme ustanoveni správci skladu dřeva na kraji lesa, s platem 15 rublů měsíčně, z kterých jsme se museli živit. Bydleli jsme v malém srubu u lesa, v druhé místnosti žil známý Lotyš, s kterým jsme se nestýkali. Nakupovali jsme ve vsi.
Naše sklady byly od sebe kilometry vzdáleny. Asi 150 mužiků sváželo nám palivové dřevo. Denně si vydělali 20 –30 rublů. Určoval jsem jim místo, odměřoval a zapisoval. Polena se třídila, zvlášť březová, olšová, lípová. Vytvářely se dlouhé ulice, sáh vysoké. V sobotu jsem s nimi dříví přeměřil, spočítal a napsal poukázku k výplatě v kanceláři ve městě. Ačkoliv jsem netrpěl podvůdky a odmítal úplatu, vycházel jsem s nimi dobře, žertoval, takže mne uznávali za spravedlivého, říkali "náš člověk". Měl jsem na paměti, že moje postavení jako zajatce je choulostivé a tyto jinak dobrácké děti dovedou krutě vzplanout. Sedali jsme u ohně, poslouchal jsem jejich nadávky na úřady, cara a vojnu, vyprávění o rodině. U ohně jsem jedině mohl psát poukázky a tryskem jsem jen odbíhal změřit hranici. Oni byli lépe vybaveni proti mrazu, měli kožichy, beranice a válenky.
Kolega na sousedním skladu měl s mužiky několik konfliktů. Když jsem jednou běžel navštívit ho, nalezl jsem ho uprostřed běsnících mužiků, nadávajících a ohrožujících ho klacky. Podařilo se mi je uklidnit poplácáváním a žerty a kolegovi jsem pošeptal, aby zmizel. V té době jsme nečetli noviny, ale bylo cítit napětí. Mužici mnoho nevěděli, jenom, že byl zabit nenáviděný zloduch Griško Rasputin. Vzrušujících zpráv potom přibývalo a 15. března 1917 byl svržen car.
Ve vsi jsme manifestovali s ruským lidem za svobodu a lepší svět. V okolí bylo zabito několik nenáviděných státních úředníků a policistů, většinou však utekli. Věřili jsme, že nastává nová doba ruských dějin i našich. S příchodem prvních úkazů jara byly skončeny všechny práce v lese, který je po zániku mrazů v bažinatém kraji nepřístupný, a odevzdal jsem sklad i jeho vyúčtování. Potom jsme rychle odváželi dřevo po úzkokolejce na nádraží, aby mohlo být dopraveno do Petrohradu.
Z domova poslali 5 rublů a milé dopisy.
Podle pověsti jsme měli být odvezeni na Sibiř. Nejvíce jsme se báli, abychom nebyli posláni kopat zákopy, nebo k Murmani, severnímu peklu, kde tisíce zajatců zahynulo na skorbut při stavbě železnice k severnímu ledovému moři. Na cestu jsme se připravovali po vzoru ruských lidí. Prvním úkolem je koupit nebo ukrást pytel. Do něho se složí prádlo, je-li jaké, deka, čajník, miska, hrnek, popřípadě cukr, čaj a sušený chléb, tím se dávno šetřilo. Tak se dá cestovat dlouho a daleko. Jsou-li peníze, mohou se na stanicích přikoupit bulky, salám, mléko atd.
30. dubna. Značný počet zajatců s pytli na ramenou houfuje se na nádraží v Malé Višeře u zvláštního vlaku. Vojáci s puškami nás odpočítávají po třiceti do těplušek. Jsou to obyčejné dobytčí vagóny, na každé čelní řadě jsou nad sebou dvě palandy. Uprostřed se nacházejí železná kamínka s trubkou ve střeše a hranička dřeva. Tu budeme doplňovat na každé stanici z připravených zásob, tak jako lokomotiva, která je rovněž vytápěna dřevem. Někde je ve stěně okno. Uléháme na pryčny a přicházejí strážci, starší domobranci. Jsou většinou negramotní a hrubí. Někdy si přivádějí ženy s ranci, jež nemohou nebo nechtějí platit jízdenku a platí vojákům bezostyšně jinak.
1. května. O "svátku demokracie" projíždíme Petrohradem, vidíme vlajky a průvody. Jedeme pomalu severní tratí, na stanicích dlouho čekáme, podlézáme četné stojící vlaky a naplňujeme čajníky horkou vodou, někteří nakupují u stánků. "Obdivujeme" ruské záchody, latriny a k nim se řadí ve svorném šiku muži i ženy.
5. května. Jsme ve Vjatce, druhý den v Permu, kde je přes Kamu most dlouhý asi tři čtvrtě kilometru.
7. května. Projíždíme Jekatěrinburg a za Uralem jsme v Asii. Následujícího dne se v Tjumeni vojáci opili a řádí.
9. května dojíždíme do Omska. Na některých nádražích jsme dostali u kotlů jídlo, většinou jsme byli odkázáni sami na sebe. Škoda, že jsme si nemohli prohlédnout památná města z historie. V Omsku naše permská dráha ústila do proslulé sibiřské magistrály. Omsk bylo tehdy největší sibiřské město o 150 000 obyvatelích, leží na soutoku řek Irtyše a Omu. Obýváno bylo četnými národnostmi, zvláště Tatary. Nejen v Omsku, v celé Sibiři žil výkvět ruského národa, posílaný sem z trestu. Náš zajatecký tábor ležel za městem a bylo v něm několik desítek tisíc zajatců všech národností. Důstojníci žili v nesrovnatelně lepších poměrech, odděleně a dostávali měsíčně 50 rublů. My jsme bydleli v dřevěných barácích podle národností. Ve velkých místnostech byly nad sebou řady paland, uprostřed plápolal oheň v kamnech, na kterých se vařilo. Strava byla slabá, dokud jsme nevyčerpali úspory, mohli jsme si přilepšovat v kantýně. Uvnitř vládla samospráva v čele s učitelem Ptáčkem, člověkem rozšafným, čímž se udržoval pořádek.
Do revoluce ovládali tábor Němci. Velitelem tábora a celé gubernie byl generál Schmidt, který o narozeninách Vilémových přivezl do důstojnického tábora víno a pili na zdraví německého císaře.
Někteří podnikaví zajatci zavedli si v táboře živnosti, jako holírnu, ševcovnu, krejčovnu, prádelnu, kavárnu – černou kávu, asi z bukvic, roznášeli v konvích po místnostech. Někteří lákali otvory v ohradě toulavé psy a zabíjeli je. Maso nakládali a všelijak upravovali a prodávali. Chutnalo jako zvěřina. Když jsem po příchodu vyhledal nově otevřenou holírnu, omdlel jsem, než mě mistr sedřel štětiny a dost krve vycedil. Měl zubatou břitvu a mýdlo obyčejné sodové na praní. Mohl to umět lépe, vždyť byl v civilu koželuhem. Časem se vycvičil.
Když se deset zajatců domluvilo a dali strážci 2 ruble, mohli si vyjít na procházku do města. Některé ulice byly výstavní, pyšnily se tu četné chrámy, universita a jiné školy, museum, obchodní domy, úřady. Za knihkupeckým výkladem spatřil jsem knížku a ihned ji koupil: D. E. Ljubčinko "Narodnoje obrozovanie i sokolskie občestva u Čechov". Účastník sokolského sletu v Praze v roce 1908, ukrajinský učitel líčí své nezapomenutelné dojmy. Každý řádek je nadšená chvála sokolstva, Prahy a vzdělaného českého národa.
Pokračování ...
Mgr. Kyncl Josef, ředitel školy
