ZŠ Krouna - Josef Musil se narodil 4. července 1891 ve Valdorfu u Německého (nyní Podlesí u Sněžného) v rodině rolníka a běliče plátna. Vystudoval učitelský ústav v Čáslavi, před válkou učil ve školách na Novoměstsku, po návratu z legií také. Asi v roce 1935 se s manželkou přestěhovali do Německého Brodu (dnes Havlíčkův Brod), kde si zakoupili dům s velkou zahradou, na které velmi rád pracoval. V Havlíčkově Brodě učil na chlapecké škole do 1. září 1939. V ten den byl zatčen a odvezen do Buchenwaldu. Vrátil se v červnu 1945. Opět začal učit, znovu se věnoval práci v Sokole, ale po únoru 1948 se věnoval jen svým knihám a zahradě. Až do vysokého věku navštěvoval shromáždění církve českobratrské evangelické, kde doprovázel zpěv hraním na harmonium. Zemřel náhle v březnu 1981 v nedožitých devadesáti letech. Je podivuhodné, že tyto vzpomínky, ke kterým měl zachovalé podklady, napsal na stroji ve svých osmdesáti letech.

Milada Hubená

Pokračování z 5. části

V československém zahraničním vojsku – legiích

My neděláme revoluci proti Rakousku, protože doufáme, že trojdohoda zvítězí, nýbrž proto, že český národ Husův, Chelčického, Komenského, národ našich buditelů a Palackého nesmí být na straně těch, kdož zakrvavili Evropu, kdož vraždí, pálí a loupí v míře, jak to svět dosud neviděl, kdož jsou hrobaři všech práv, demokratismu a svobody. Místo českého národa je tam, kde se bojuje pro ideály.

T. G. Masaryk

27. července 1917 dojela skupina dobrovolníků do Bobrujska. Uvítali nás na nádraží příslušníci 1. záložního praporu, který brzy vzrostl na 1. záložní pluk a později přeměněn na 9. pluk K. H. Borovského.

Vedli nás do čistých baráků, dosud vyzdobených prapory, pozůstatky to velkolepého vítání předsedy Československé národní rady, milovaného prof. T. G. Masaryka. Naši průvodci nám vyprávěli, jaké nezapomenutelné chvíle prožívali. Když tam tak stál, v šedivých šatech s černým širákem, drženým na prsou a kolem defilovaly vyrovnané šiky, uvědomoval si asi, že je to první české vojsko po 300 letech, které bojuje za zájmy národa. Slzy mu kapaly do prokvetlé brady. Potom se shromáždili bratři na jeho přání na táboru v lesíku, nechtěl mluvit k vyrovnaným řadám, nýbrž na táboru svobodných občanů, kteří se dočasně chopili zbraní na obranu práv. Děkoval především zborovským hrdinům. Toto vítězství přesvědčilo celý demokratický svět i ruskou vládu Kerenského, že svůj boj myslíme doopravdy, a mělo za následek povolení zřídit v Rusku velké československé vojsko. Volal všechny uvědomělé Čechy a Slováky do vojska. Je přesvědčen, že dosáhneme svobody, protože pravda vítězí. Takový upřímný výklad působil mnohem opravdověji než lesklé fráze a zanechal ve všech velký dojem.

Ráno už v nových uniformách nastupujeme do šiku. Začínáme naší modlitbou – národní hymnou, při níž zalétají naše myšlenky vždy domů. Cvičíme dopoledne i odpoledne a snadno si zvykáme na ruské povely. Navečer jsme byli svoláni na sokolské cvičení. Cvičili jsme pochodové písně, hlavně sokolské, které se pak rozléhaly ulicemi, když jsme pochodovali na cvičení. Přibíhali obyvatelé, obdivovali naše řady a pokládali nás za záruku bezpečnosti a věřili, že je ochráníme před zahraničním nepřítelem i domácím chaosem.

Bobrujsk bylo okresní město asi o 4 0 tisících obyvatelích, z toho 80 procent Židů, s těmi jsme se nemohli spřátelit, byli austrofilové a germanofilové. Nedivil jsem se jim, často moc trpěli za carských vlád pogromy. Chodíval jsem po břehu divoké Bereziny, která pramenila v severních močálech a byla tak chladná, že se koupat v ní nedalo. Tady stával dřevěný most, jenž dovršil tragedii armády Napoleonovy. Sám Napoleon jen stěží vyvázl a ujížděl na saních téměř sám do Francie. Vzpomínal jsem tu na Tolstého "Vojnu a mír", kde tuto událost vylíčil a přesvědčivě doložil, že každá okupace nakonec ztroskotá, narazí-li na jednotný odpor. Mnoho jsem tenkrát myslil na Masaryka i Tolstého. Později, když jsme projížděli stanicí Astapovo, kde Tolstoj roku 1910 zemřel, připomínal jsem si, jak tu třikrát vystupoval z vlaku vysoký muž a sháněl izvoščika, který by ho dovezl do Jasné Poljany. Tam ho vítal hrabě v mužických šatech a neforemných botách vlastnoručně ušitých. Byly to několikadenní debaty a spory, kde jiskřily myšlenky, jeden druhého ctil, a přece se často neshodovali. Tolstoj si po jeho odjezdu napsal do deníku: "Byl u mne Masaryk – krásný člověk." K Tolstému ještě poznamenám, že jeho synovec, Alexej Tolstoj, který jezdíval do Prahy, podle spisovatele Františka Kupky tvrdil, že jsou potomci husitského rytíře. Tak se v jejich rodě projevil český rys, jednak to byli bojovníci po vzoru Žižky, nebo náboženští myslitelé jako Chelčický.

V září se z Bobrujska stěhujeme do Žitomíru. Žitomír bylo starobylé město asi s osmdesáti tisíci obyvateli, z poloviny židovské. Vedle Rusů, Ukrajinců, Poláků žilo tu dosti Čechů. Dvacet kostelů sloužilo pravoslavným i katolíkům, kromě toho bylo tu několik synagog. Několik továren poskytovalo obživu. Střediskem Čechů byl Macháčkův pivovar a Cibulkův hostinec. Blízko města byla česká vesnice Krošna s čistými domky. Tam jsme chodívali v neděli do české hospody.

17. září jsme v Krošně uspořádali sokolské vystoupení. Učitel Paleček přednášel o naší vlasti a školství. Občané se usnesli obnovit českou školu a dva bratří se uvolili zde vyučovat. Toho dne bylo zavedeno ve vojsku české velení. Příčinou bylo to, že ruská armáda se rozkládala a rostly pověsti, že všichni pojedeme do Francie a všechny složky se spojí v jedinou armádu. Mimo to, Ukrajina se osamostatňovala a hledala štěstí ve Vídni a v Berlíně. Tím se nám stále více odcizovala. To se projevilo také na schůzi Sovětu vojenských a dělnických zástupců, kam jsem byl delegován. Ukrajina ústy podporučíka Gladkého velmi nás napadla. Jsme prý zajatci a zrádci. Ostatní poslanci se postavili za nás a bratr prof. Neubert zvolen do předsednictva.

Později, když předseda ČSNR Masaryk vyhlásil naše vojsko za součást vojska ve Francii a nařídil přísnou neutralitu, vystoupili jsme ze Sovětu.

24. září odjel náš první transport 11 00 dobrovolníků do Francie. Jeli přes Murmaň. Loučili jsme se s přesvědčením, že se tam brzy vydáme všichni. Naše čtvrtá rota byla ubytována jeden kilometr od města ve věznici, právě dostavěné a dosud nepoužívané. Spali jsme na čistých železných postelích. S bratrem Antonínem Dvořákem, akad. malířem, s kterým jsem se povahově i názorově neobyčejně shodoval, jsme měli za úkol psát dějiny praporu. První naší prací bylo fotografovat po četách transport a sestavit seznam odjíždějících do Francie. Mezitím narůstala naše československá armáda, když Masaryk vymohl povolení jak u Kerenského, tak u nově tvořící se vlády ukrajinské. Přijížděli stále noví dobrovolníci ze zajateckých táborů a továren. Tak vyrostla nová divize skládající se z 1 . pluku M. J. Husa, 2. pluku Jiřího z Poděbrad, 3. pluku Jana Žižky a 4 . pluku Prokopa Velikého. Už se také formovala druhá divize z 5 . pluku T. G. Masaryka, 6. pluku Hanáckého, 7. pluku Tatranského a 8 . pluku Slezského. Později vyrostla třetí divize z 9 . pluku K. H. Borovského a 10. pluku Palackého. K tomu přibyly u každé divize tři pluky lehkého dělostřelectva a divize těžkého dělostřelectva. Také zřízeny dva pluky jízdy. Tím se stalo naše vojsko armádním sborem. V jedné žitomírské ulici jsem uslyšel známé klavírní melodie. Linuly se otevřeným oknem z pěkného přízemního domku. Dvořákova Humoreska zastavila moje kroky a oblažila srdce. V okně se objevila bělovlasá paní. Usmála se a zeptala česky: "Vy to znáte?" "Jak by ne?" A představil jsem se. Řekla: "Jsme Němcovi, muž je vnuk Boženy Němcové." Bylo to milé setkání. Jednou přišel k rotě starý pán a sháněl se po akad. malíři Dvořákovi. Toho požádal, aby ho portrétoval. Jmenoval se Vl. Miler, byl z Poděbrad, tady byl uzenářem a teď je na odpočinku. Spřátelili jsme se s ním a celou rodinou. Někdy jsme si u nich pochutnávali na vzácných buchtách a kávě. Měli dva syny, oba v ruském vojsku, a trápili se obavami, jak chaos přežijí. Brzy se však oba zdraví vrátili. Milerovi příbuzní Cibulkovi měli český hostinec. Brzy vznikl a uskutečnil se plán, abych po večerech vyučoval češtině Cibulkovy děti. Nejstarší Libuška navštěvovala sextu, Jaroslava kvartu a Anička sekundu. Byly to vždy milé večery, zakončené vždy přátelským povídáním s dětmi a inteligentními rodiči. U Cibulků a Milerů zažil jsem nejkrásnější chvíle v době odloučenosti od domova. Bratr Dvořák vytvořil rodině Macháčkově diplom za knihy darované naší čtvrté rotě. Zatím se v Žitomíru ubytoval 1. pluk a tu jsem našel mnoho známých, i toho nejmilejšího, kolegu Emila Cejpa. Narodil se v Miřeticích u Hlinska. Spolu jsme kdysi bydleli v Čáslavi, když jsme navštěvovali učitelský ústav, a naše první učitelská působiště byla od sebe vzdálena dva kilometry. Téměř denně jsem byl u něho v Blažkově, nebo on u mne v Mirošově. Oba jsme četli tytéž knihy a Herbenův a Masarykův "Čas" a shodovali se ve všech názorech. Emil byl velmi pilný, ukázněný, výborný pedagog. Jeho bratr Karel, před válkou hospodářský správce v Rusku, vstoupil mezi prvními do České družiny. Emil mi podrobně vypravoval o bitvě u Zborova. Je pozoruhodné, jak hrdinsky si počínali všichni, z nichž určitě nikdo nebyl vychováván pro boj, teď naplněni jednotnou ideou, dokázali takřka nemožné. Když rakouská vláda vydala válečnou zprávu, třebaže nepravdivou, že české vojsko bylo u Zborova poraženo, dovídali se u nás doma i nezasvěcení, že existuje jakési české vojsko, v jehož zničení nevěřili, stejně jako žádné válečné zprávě. U Zborova byl také zajat můj bratranec a jmenovec a teď už cvičí v 5 . pluku T. G. M.

Poměry na frontě i v zemi se zhoršovaly. Fronta se vlivem bolševické agitace rozpadla. Vlastenecké mladé ženy, aby daly příklad mužům, vytvořily ženské dobrovolnické oddíly. Jejich dobrá vůle a nadšení zasluhovaly lepší osud. V bolševickém převratu bojovaly po boku některých oddílů věrných Kerenského vládě. Muži byli pak postříleni a ženy v kasárnách podrobeny zdlouhavější smrti, až podlehly znásilňování.

Naše oddíly byly staženy do zázemí, cvičily a vyzbrojovaly se ze zásob, ponechaných nepřátelům. Nezapomínáme na českou vesnici Krošnu. Naše knihovna se rozrůstá a pilně se čte. Naši holiči, krejčí a ševci mají plné ruce práce, vojenské uniformy a veliké americké boty se přešívají, každý chce vypadat co nejlépe, každý náš dobrovolník se pozná na ulici svým vzhledem, nejen bíločervenou páskou na čepici.

V listopadu proveden bolševický převrat, jemuž se říká Velká říjnová revoluce. Tam, kde byly naše posádky, nebyly zpočátku žádné velké změny. Zprávy z jiných míst stále více zneklidňovaly mysl obyvatelstva. Není mým úmyslem vypisovat dějiny tohoto osudného převratu, ani dějiny našeho vojska. Píši jen to, co jsem prožil. Horlivě jsme četli noviny, ruské i naše. Dozvěděli jsme se, že Masaryk dojednal s Leninem i vládou ukrajinskou, že se nebudeme míchat do jejich vnitřních záležitostí a zůstaneme neutrální. Ve městě se ukazují tlupy, které chtějí loupit a usilují zmocnit se státního skladiště potravin. Když jdeme večer domů z města, je na nás z některých domů stříleno. Dva Rusové, kteří topili v naší kotelně, byli zastřeleni, asi místo nás. Byli jsme posláni na strážní službu do městské věznice. Prý jsou tam samí zločinci. Nová správa věznice dávala zatýkat zámožné občany, zvláště Židy. Strážníci je přiváděli zdrcené. Po chvíli přicházeli členové rodiny s bankovkami v ruce a hned si odváželi své milé domů. Oznámili jsme správě věznice, že nehodláme podporovat jejich výnosný obchod, a vrátili jsme se zpět.

Z fronty odjížděli poslední vojáci, často cestou zabíjejí důstojníky. Na nádražích přeplňují vagony, sedají na střechy a nárazníky a nutí výpravčí k odjezdu.  Když ti odmítají, zabijí je a puškami nutí strojvůdce, aby vyjeli bez ohledu na signál. Když mohou, železničáři se ukrývají, a tu vojáci sami spustí lokomotivu, vjedou na špatnou výhybku nebo na protijedoucí vlak, nebo uvázne vlak na trati, protože došlo topivo nebo voda. U každé trati leží trosky rozbitých vlaků, připomínky všeobecného šílení. Normální cestování bylo téměř nemožné a velmi nebezpečné. Čekající na stanici byli někdy obklopeni ozbrojenci a odvedeni do vězení. Bratr Malý cestoval do Kijeva a byl takto odvlečen s nešťastníky všeho druhu. Večer přicházel do věznice opilý komisar s ozbrojenci, vybral namátkou řadu uvězněných, odvedli je na dvůr a tam postříleli bez výslechu, soudu, bezejmenné. Když bratr Malý stál u zdi, vyskočil proti puškám a vykřikl na kymácejícího se komisara:

"To je nespravedlivé být zastřelen ruskou puškou, když jsem bojoval za Rusko proti Germánům, vezměte pušku germánskou!" Komisar se zarazil a blekotal: "Pravdu hovoříš? Pojď sem!" Otevřel branku na ulici, zaklel a zařval: "Táhni!" Takto lehce vyvázlo jen málo lidí. A co ty statisíce ruských lidí, ze všech vrstev a tříd, mužů i žen. Podle Lenina to jen  "lítaly třísky". Dosavadní revoluční komitéty byly na rozkaz bolševiků nahrazeny novými. Bratr Cháb zastavil na návsi řadu saní, vezoucích spoutané vesničany. "Koho to vezete? A kam?" "Na okres. Je to starý komitét." "Proč?" "Načalstvo přikázalo likvidovat je. Je nám jich líto zabíjet, ať si s nimi na okrese poradí." "Jednali špatně?" "Ne, jsou to hodní sousedé, sami jsme si je zvolili." "Tak jim rozvažte pouta a vraťte se!" "Pravdu mluvíš. Sami jsme se báli. Bůh ti žehnej! Zabránils nám hřešit. Zvolíme si nový komitét, a to samé nehodné lidi, aby nám jich jednou nebylo líto."

Vánoce jsme slavili v tklivé náladě u vysokého stromku v kasárnách, za zpěvu koled a vzpomínání. Stejně v rodině Milerově a Cibulkově. Z Kijeva přijel dr. J. Kudela, chtěl poznat náladu vojska, neboť byl určen za redaktora nového deníku, který má nahradit dosavadního Čechoslováka a Čechoslovana. Hodně jsem si s ním popovídal. Dotvářely se nové oddíly a pluky s přijíždějícími dobrovolníky. Také Pavel Miler se přihlásil do našeho vojska. Vychválil mi dělostřelectvo jako jeho četař a lákal, abychom se drželi pohromadě, což bylo také přání jeho rodičů. Nemusel mne přemlouvat, lákaly mne tam koně, moje záliba od mládí.

14. ledna 1918 opouštěli jsme Žitomír. Loučení nebylo lehké. Napřed s Emilem Cejpem a jeho bratrem kapitánem Karlem. S bratrem Dvořákem si tiskneme ruce naposled. Po návratu domů brzy zemřel. Nejtěžší bylo loučení s rodinou Milerovou a Cibulkovou, tekly slzy. Už se nikdy neuvidíme a jaké budou naše osudy? Zdálo se, že můj osud je nejméně nadějný. Pavel Miler asi po čtrnácti dnech onemocněl angínou a vrátil se k rodičům. Brzy přišli do města Němci a zastřelili ho. Jeho bratr Boris později odešel do Čech, kde vystudoval techniku s pomocí přátel a stipendia, leč záhy zemřel. Co asi prožili milí Cibulkovi, Macháčkovi, Němcovi a ostatní? A lidé v Krošně? Nikdo netušil, že po německé okupaci zastihne je občanská válka, hladomor, kolektivizace, lidé budou popravováni, pak druhá světová válka, která tu bude zuřit, budou tu dupat boty okupantů i osvoboditelů.

Pokračování ….

Mgr. Kyncl Josef, ředitel školy