Od staré krounské školy vedla prý kdysi tajná chodba ke kapli sv. Michaela, o níž si vypravoval lid, že zasypány jsou pod ní poklady.

Divu-li, že peněz chtiví lidé pomýšleli na to, jak dostali by se do sesuté chodby, kde tušili poklady, ale nedařilo se jim. Tu přišel jednoho dne k chalupníku Lexovi neznámý muž, představil se mu jako „zaklínač“ a vyptával se Lexy, slyšel-li kdy o pokladech někde, že on, zaklínač, by ochoten byl je vyzdvihnouti a s Lexou o ně se rozděliti. Chalupník rád to slyšel a ochotně vypravoval zaklínači o pokladu pod kaplí. Než se tam vydali, přibrali si ještě pomocníka.

Byl to Lexův soused, hluchý jako peň. Všichni tři muži vešli do chodby, a zaklínač vyňal z kapsy černý ubrus s bílým okrajem, prostřel jej na zem, poklekl do jednoho rohu, otevřel velkou, černou knihu s bílými písmeny a jal se z ní tajemně předříkávati.

A tu počaly se sesuté kameny zdvihati a stavěly se na sebe, až chodba opět tak stála jako dříve – neporušená. Zaklínač tam vešel, ale záhy se vrátil a oznamoval, že našel tam jen staré sudy s vínem, po kterém asi mnoho nebude, ježto duhy sudů nadobro jsou popraskány.

Zarmoutil se Lexa, ale přece prosil zaklínače, aby ještě šli na „Lusthauz“, zpustlý letohrádek v lesích za Krounou.

Zaklínač upravil před Lusthausem vše jako dříve v chodbě pod kaplí, a počal opět zaklínati. Letohrádek rostl a rostl, až nabyl takové podoby, jak vyhlížel za doby pradávné. Z něho pak vystoupil duch podoby myslivce jakéhos a tázal se huhňavým hlasem příchozích, čeho si přejí.

Zaklínač odvětil, že hledají tu poklad, a žádal myslivce, aby jim byl nápomocen. Ten pravil, že v letohrádku pokladu není, aby odešli a nerušili klidu těch míst. Domluvil, a letohrádek ztratil se před muži, až zase měl svůj sešlý, opuštěný vzhled.

Pokladů žádostiví mužové viděli se tak po druhé zklamáni, a hluchý soudruh chtěl se vraceti domů. Ale dal se přemluviti, aby zašli ještě na Karlštýn, na staré hradisko v čachnovských lesích, kde snad přece pokladu se dopídí. Tak zaklínač svolil.

Do skal Karlštýna dostali se k večeru, a zaklínač dal se znova do práce. A hradisko obnovilo se v původní své podobě, rozevřela se jeho brána, a z ní počali vyjížděti podivně se šklebící postavy trpasličí.

Ale nastojte! Jeden sedí na vepři, druhý na koze, třetí na huse a čtvrtý na kohoutu. Při tom provádějí podivné, pitvorné kousky, a jedou do lesa. V zápětí za nimi kráčí bledý, černě oděný pán a táže se návštěvníků, čeho si přejí. Zaklínač odpovídá, a pán jest ochoten poklad vydati, jestliže jeden ze tří na vždy v zámku zůstane. Jedním dechem nabízejí Lexa i zaklínač hluchého soudruha, který ničeho neslyše, ke všemu jen kývá.

Ale pán hluchého zamítá a oznamuje pak, že pokladu nevydá. A zase vchází do hradu, a za ním od lesa jedou pitvorní jezdci. Hrad mizí, obklopuje ho hustá mlha a tma neproniknutelná. Na zpáteční cestu není ani pomyšlení, a naše trojice jest nucena v lese nocovati. Rozhlíží se kolem a hle, v dálce kmitá světélko z chaty uhlířovy.

Tam zaměřili unavení slídiči po pokladech, a starý uhlíř ochotně jim poskytl nocleh a občerstvení. Tím také skončila výprava za poklady.

(Pověst z knihy Antonína Hlineckého,“Z dob šerých, dávných“, rok vydání 1909)

Moravcová Hana, kronikářka obce